Vladimír Komárek / Dotyky ticha

„Byl jsem narozen 10. srpna 1928. A do nedávna jsem měl dojem, že jsem i avantgardní. Šest neděl po narození mě naši odvezli na Slovensko do vesnice Hasprunka. Kde prožijeme dětství, tam jsme taky doma. Teď je můj domov v cizině, kam se nebudu vracet.

Byl jsem dítě přehnaně sensitivní, čichal k trávě, stodolám i vodním tůňkám. Nikdy jsem se nenaučil pravopis, počty, ani chemii. V roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech, to jest nepřítel slovenského lidu. Po Češích šli židi. Viděl jsem, co dovede udělat člověk člověku a začal se mi hnusit rasismus. Na dům nám napsali „čechú von hamba im“. Ztratil jsem kamarády a v Čechách jsem nové nehledal. Byl jsem stále sám a samota mě netížila. Byl jsem emigrantem v rodné zemi.

Semilsko byl kraj duchařů a mediánů. Bylo mi 12 let, když mi sousedka prorokovala, že budu malířem medijních obrazů, které vidí viset v muzeích po světě, že mě vidí stoupat po širokých schodech až nahoru, kde mě podávají ruku velcí zemřelí umělci. A za mnou stále jde starý člověk.

Na toho člověka jsem dlouho čekal. Bylo mi už 30 let, kdy za mě začala bojovat profesorka Naděžda Melníková-Papoušková. V roce 1958 zanesla moje grafiky do Hollaru na výstavu hostů. Byly přijaty. Podmínka členství byla, aby mě vzali 3x na výstavu hostů. Pak jsem teprve žádal o členství. Když staří členové viděli mé suché jehly, prohlásili, že takové prase, co tiskne grafiku na kladívkové čtvrtky, nemůže být členem spolku Hollar. Malíř Ota Janeček na to prohlásil, že právě jedno takový čuně by tam mělo být a byl jsem přijat. Profesorka Papoušková už tady není.  A já se pomalu připravuju na podání ruky tam nahoře na těch schodech.

Ale před tím jsem chodil na Akademii výtvarných umění, odkud mě vyhodil profesor Minář v roce 1947 a po roce mě přijal profesor Štipl na VŠ UMPRUM. Tam jsem pokorně studoval a ilegálně maloval, aby to nikdo neviděl, jelikož že prej to  bylo zvrhlé a deformované a nic to neříkalo pracujícím (prof. Mrkvička). Miloval jsem přednášky profesora Pečírky a Spurného, kamarádil s asistentem Arsenem Pohribným a hlavně byl vděčný profesoru Štiplovi, že mě tam nechal a já šest let modeloval panáky. Bez potvrzení, že jsem studovanej, se tenkrát umění dělat nemohlo.

V roce 1954 škola skončila a já šel domů. Odstěhovat se z Prahy znamenalo uměleckou sebevraždu. Dělal jsem promítače, šoféra i ředitele Domu osvěty. Ale čím jsem byl, tím jsem byl nerad. Na volnou nohu jsem šel již jako šedesátiletý.

Mám za sebou moc samostatných výstav. Jsem zastoupen ve sklepech většiny galerií v Čechách. Vystavoval jsem ve všech státech Evropy. Ilustroval jsem hodně knih, bibliografií a exlibrisů. Za svůj život jsem byl svědkem několika revolucí. A nebyly to jen revoluce politické. Všechno to bojování skončilo jako plácnutím dlaní na vodu. Zůstali jen mrtví a nenávist člověka k člověku. Tohle všechno formovalo můj názor na pokrok v umění.

Jsou malíři velkých orchestrů, fanfár a činelů a malíři houslí bez doprovodů. Já chtěl být vždycky tím druhým. Umění jsem nikdy nedělil na staré a nové. Jak se režimy střídaly, byl jsem někdy považován za nepřijatelně moderního, jindy za trapně konservativního.

Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné. Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům. Lidská tragedie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce. Uvědomuji si to dnes, když začínám odčítat čas, jak to dělají na raketových základnách. Maluju oltáře útěchy.  Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec.“